Opet zpatky, na miste, kde uz jsem jednou byl..

Clovek dela rozhodnuti cely zivot, chtene i nechtene. To znamena, ze z pohledu zkusenosti by clovek mel byt v celku profesional, o tom preci praxe je, ne? Tudiz, jsme-li schopni se rozhodovat, a to mnohdy spravne, pak by vetsina nasich rozhodnuti mela vest k blazenemu (radeji pouzivam slovo dobremu) zivotu. Tak tomu ale neni vzdy. Nase rozhodnuti, i presto, ze vime jaky asi bude vysledek (kauzalita), jsou spatna. Clovek, ktery by se mel ucit, se neuci. Ten, co je tlusty nehubne. Ta co vidi prilezitost, se ji nechopi. Vypada to tak, ze rozum mame v poradku (vime, co spise delat a co radsi nedelat), ale stejne se nekdy rozhodneme jinak (pro to, co spise nedelat). Je zde tedy jeste neco jineho, co ovlivnuje vysledek naseho rozhodovani a to nejspise nase touhy, chcete-li chtice, ci proste a jednoduse to, co je nam (zvirecky) prirozene. Tudiz i presto, ze se snazime nasi zvireci stranku co nejvice zakryt, rozhodne se nam nedari ji potlacit. Navenek sice chodime osaceni, jezdime v autobusech, ci ridime auto, ale uvnitr nas samych se neustale svadi boj mezi rozumem a prirozenosti (rozumej zviretem). Co naplat, misto boje bychom mohli najit porozumeni, rozum je mocna vec (a sam rozum muze nadelat velkou paseku) a nase prirozenost je technicky vzato tovarni nastaveni od prirody. Zkloubenim techto dvou vznika clovek myslici. Dulezite je najit jakousi harmonii mezi rozumem a prirozenosti. Ani jeden z extremu totiz cloveku neprospiva (mineno, clovek jako lidstvi).