Malo casu pro cely zivot..

Tak jak se posouva hranice delky zivota (a s ni umerne i cas, kdy ma clovek v nasi republice jit do duchodu) se meni i casove vytizeni cloveka v zapadni demokraticke spolecnosti. Moment, kdy ma clovek (teoreticky vzato clovek svobodny) pocit, ze jednoduse nevi co delat drive, tak aby vyzkousel vse co mu (svodobny) trh nabizi, prichazi velice, v porovnani s delkou zivota, velice brzy. Takovy clovek jeste nemuze vedet co by vlastne rad. (muzeme po patnactiletem cloveku chtit aby vedel co bude v zivote delat?! A na zaklade jakych kriterii se takovy clovek rozhoduje?). Jak tedy zaridit aby uz skoro dospely clovek vyuzil co nejvyce casu k tomu aby zjistil co je pro nej nejlepsi? (v minulosti to bylo, tedy rozhodovani, preci jenom o neco jednodussi. Proste nebyla moznost toho nejak moc rozhodnout. Za cloveka rozhodovali okolnosti a podminky do jakych se narodil). Otazka lezi i v soucasnosti. Muzeme rict, ze jsme v dnesni spolecnosti svobodni? Svobodnejsi nez staodavni Rekove, Frankove, ci severoamericti indiani? Takze, udelejme si v tom jasno. Dnes je clovek svobodny prave v tom, ze si 'dobrovolne' (rozhodne ne zcela dobrovolne, misto, rodinu a podminky si zadny clovek pri narozeni nevybira) urcuje kam se zrovna vrtne. Problem bych nevidel ani takv neprebernem mnozstvi moznosti jako v rozlisovaci schopnosti mladeho cloveka co je a co neni v dany moment pro nej, ci pro ni, nejlepsi. (muze tato rozhodovaci, byt ne zcela, tedy urcita podpurna role prenechana rodicum, ci by dospivajici clovek sam mel urcit smer zajmu? (snazim se zde vyvarovat jakehokoliv ovlivnovani, coz by v pripade vychovy rodicu prave nastalo). Ne zcela, ale jiste ma otazka miri k tomu, jak moc je moderni clovek svobodny ve svem rozhodovani. Ale to je na delsi zamysleni a rozhodne nam v tomto muze pomoci poohlednout se po dalsich nazorech lidi fundovanejsich nez ja sam.

(p)odepsana realita..

Neni pochyb o tom, ze svet kolem nas je do jiste miry realny (jeden z uhlu pohledu). Veci, kterych se dotykame, lidi, ktere potkavame. Jsou zde taky jiste chvile, ktere se uz od reality jaksi vzdaluji. Rekneme, ze tam by mohli patrit treba sny. Sny a sneni je takovy specificky usek lidskeho zivota, o ktery se zajima clovek uz od nepameti. Pry mame sny vestecke.. Nebo, ze sneni tridi myslenky a zazitky z daneho dne, ze je to takova lidska defragmentace mozku. Nekteri vydavaji sny za sve touhy a prani. Jini si sny nepamatuji, ci maji-li sny za nocni mury, tak si preji aby radsi ani nesnili. Nebudu se zde poustet co sny a sneni jsou, nebo znamenaji. Jenom bych rad mirneji receno vymezil prostor, kam sny patri a kam uz ne. Nejedna se o zadne pravidlo, spise o zivotni zkusenost. Sny jako takove davaji cloveku prostor pro fantasii, bez hranic reality. To je vyhoda pro ty, kteri roztahnou ruce a vzletnou k vysinam tak jako bajny Ikaros. Tak jak uvazuji ja, sny, aspon co se kreativity tyce, jsou ku prospechu. Tam kde sny ovsem nepatri (tj. zustavat v nich neustale), je byti jako takove. Byti se uz z podstaty nejak vztahuje k realite naseho zivota. Pokud bych sen nesnil, ale snazil se v nem i zit, bude mi kazdodenni realita pripadat jako problem. Vsimneme si, ze sneni realite vcelku nevadi, zatimco u sneni je realita mnohdy prekazkou. Uvedu priklad. Snit o lepsim zivote, ci o necem konkretnejsim, napriklad o tom, ze budu jednou mit dum se zahradou. Pokud bych takto snil, a dane sny bral jako inspiraci, asi by to nicemu nevadilo. Ale prevedeno do extremu, pokud bych snil o dome se zahradou cely zivot, ale cely zivot bych zil v panelovem byte (tj. sen nebyl pouzit v tomto pripade jako inspirace, ale stav podobny, rekneme, droze) pak se muze stat, ze sny vedou cloveka k decentni frustraci, spatne nalade, zklamani. Mou nactrtnuta hranice snu je snad z vyse uvedeneho jasna. Sny jako inspirace jsou vitany, sny jako zivotni postoj, zivot ve snu, vedou, na konci, ke zklamani.

Nepochopeni situace aneb, jak se plive po volicich..

Situace po sjezdu CSSD kdy neni vcelku jasne co vsim tim nase (velice pravdepodobne) budouci vlada myslela, dava cloveku pocit, ze politik neni nic jineho,nez rozmazlene dite. Tedy abych upresnil co si myslim. CSSD nejspise vi co dela, ale neprijde mi to vubec spravne. Hanit v podstate vse co nynejsi, nebo predesla pravicova, vlada udelala a jit do voleb s myslenkou, ze ted je to vsechno spatne a socialni demokrate nas zachrani, mi prijde nanejvyse smesna. Nejde o to kdo nas zachrani, ale o duvod. Jednoduse, vse co je pravicove (mineno ODS, TOP09 a LIDEM) je spatne a proto se musi zrusit, zmenit, ci radne zkritizovat. Proc nemuzeme mit zodpovednou vladu, ktera navaze na "uspechy" vlady predesle a prida neco z mysleni sve vlastni strany? Copak neni mozne, aby se vlady stridali bez ruseni svych mnohdy tezce prosazenych opatreni (at uz sem spadaji reformy, ci jine produkty)? Zacinam dochazet k nazoru, ze je vcelku jedno, kdo je u moci, hlavni je aby to, s cim jakakoliv vlada prijde, bylo v ramci moznosti snesitelne pro cele siroke spektrum volicu. Jednoduse receno, volit komunisty by v tomto pripade vadilo, ne proto, ze to jsou komunisti, ale proto, ze jejich programem neni mozno uspokojit vetsi miru volicu. Tudiz, pojdme zrusit levici a pravici. Chapu, ze razeni stran na pomyslnou linku z leva do prava, ci z prava do leva, mnohdy usnadni volici, komu hodit hlas do urny, ale zrovna tato myslenkova zkratka je vcelku zavadejici. Dava lidem jednoduchy nastroj rozhodovani, bez poradneho premysleni. Jsem presvedcen, ze jak socialni demokracie, tak obcansti demokrate, tak topka, lidovci, zeleni a jine strany, maji ve svych radach lidi, kteri jsou kvalitni. Kteri maji napady a snazi se zdejsi kvalitu zivota (o cem jinem by politika mela byt?!) nejakym zpusobem zlepsit. Jednoduse receno, pojdme prestat myslet v pojmech levice a pravice a spise se zamysleme nad tim, co jednotlive strany nabizeji, jak to chteji prosadit a zda-li, nehlede na to, kdo je u moci nyni, to ma smysl a budoucnost.

Vychova, aneb ucitel vs. rodice..

V dnesnim svete nasi Ceske Republiky a troufam si rici, zapadniho sveta celkove je rozdeleni vychovy mezi ucitele a rodice vcelku dobre viditelne. Otazka je, co ocekavame od vychovy rodicu a co naopak od vychovy pedagogickeho sboru (skolstvi jako instituce). Vychova rodicu: troufam si rici, by mela obsahovat, zakladni orientaci ve svete jako takovem. Vztahy k ostatnim, vychova k ucte a respektu, ale take k samostatnosti mysleni a k podnecovani zajmu (pokud dite uz nejaky jevi, tak jej dale rozsirovat). Dale pak zajisteni psychickeho bezpeci a 'lasky'. (opomnel-li jsem neco, tak si to jiste snadno domyslite). Vychova ve skolstvi: by snad mohla byt zamerena na poskytnuti zakladnich stavebnich kamenu nasi (mysleno tim zapadni) moderni vedy, filozofii zacinaje a matematikou konce). Od ucitelu bych cekal nikoliv vycet informaci, nybrz snahu o to aby dany clovek-dite latku pochopil (a take se domnivam, ze tak to dnes vcelku funguje). Dale pak, prohlubovani zajmu u tech predmetu, o ktere ma dite zajem, a zajisteni zakladniho pochopeni u tech, ktere az tak pro dite zajimave nejsou. (zde se potykam s problemem jak dane predmety urcit a take co je to ono zakladni pochopeni. Tak treba, je pocitani zlomku dostatecna hranice, nebo je potreba aby dite rozumnelo i logaritmum?) Zde bych videl snahu jak snahu ze strany rodicu, tak pochopeni ze strany ucitelu ohledne jejich zajmu-tedy o dite samotne. Obavam se, ze tak jak mnohdy slycham ze soucasnosti, kdy ucitel je konfrontovan rodicem, potazmo rodici, nebo obracene, nevede ku prospechu zadne ze zucastnenych stran (tj.dite, rodic(e) a ucitel). Rodice by meli vstipit diteti respekt k uciteli i tim, ze oni sami ucitele respektuji a zaroven, ucitel by se mel o ziskani respektu snazit (moznosti jak, se nabizi nespocet)

Opet zpatky, na miste, kde uz jsem jednou byl..

Clovek dela rozhodnuti cely zivot, chtene i nechtene. To znamena, ze z pohledu zkusenosti by clovek mel byt v celku profesional, o tom preci praxe je, ne? Tudiz, jsme-li schopni se rozhodovat, a to mnohdy spravne, pak by vetsina nasich rozhodnuti mela vest k blazenemu (radeji pouzivam slovo dobremu) zivotu. Tak tomu ale neni vzdy. Nase rozhodnuti, i presto, ze vime jaky asi bude vysledek (kauzalita), jsou spatna. Clovek, ktery by se mel ucit, se neuci. Ten, co je tlusty nehubne. Ta co vidi prilezitost, se ji nechopi. Vypada to tak, ze rozum mame v poradku (vime, co spise delat a co radsi nedelat), ale stejne se nekdy rozhodneme jinak (pro to, co spise nedelat). Je zde tedy jeste neco jineho, co ovlivnuje vysledek naseho rozhodovani a to nejspise nase touhy, chcete-li chtice, ci proste a jednoduse to, co je nam (zvirecky) prirozene. Tudiz i presto, ze se snazime nasi zvireci stranku co nejvice zakryt, rozhodne se nam nedari ji potlacit. Navenek sice chodime osaceni, jezdime v autobusech, ci ridime auto, ale uvnitr nas samych se neustale svadi boj mezi rozumem a prirozenosti (rozumej zviretem). Co naplat, misto boje bychom mohli najit porozumeni, rozum je mocna vec (a sam rozum muze nadelat velkou paseku) a nase prirozenost je technicky vzato tovarni nastaveni od prirody. Zkloubenim techto dvou vznika clovek myslici. Dulezite je najit jakousi harmonii mezi rozumem a prirozenosti. Ani jeden z extremu totiz cloveku neprospiva (mineno, clovek jako lidstvi).