Vzdy jsem se snazil (a doufam, ze to tak je porad) aby to, co v zivote delam, melo
nejaky vyssi smysl (samozrejme, ze ten smysl si ukladam sam) a celkove hodnotu
hodnou vysoke moralky. Platonovi cnosti a Aristotelova etika jsou zdroje odkud cerpam
inspiraci. Tak stejne jako Patockuv negativni platonismus a Kohakuv vyklad etiky.
Myslenkove badani Singera a Nozicka rozsiruji me obzory k nepoznani.
Vzdy se ale zastavim na miste zvirete. Myslenkove neopodstatnene skutky, tezko
obhajitelne pred moznou kritikou. Jakkoliv jsem se domnival, ze ma vule je
neprekonatelna, neni tomu tak. Predpokladam, ze zmena podminek (svobodny, zenaty),
meni take silu me vule. Problem ale neni vule sama o sobe, ale kde takova vule cerpa
silu. U me to bylo vetsinou vne, tam nekde ve svete. To co se deje kolem me, ceho chci dosahnout (kvuli
jinym) a jaky byt (tj. jak chci, aby me ostatni videli).
Pravidla se ale meni a s tim se meni i clovek. Ja se bohuzel zatim k danym zmenam
neadaptoval. Reseni se zda byti jednoduche na papire, ve skutecnosti je potreba trpelivosti
a casu. Ma vule by mela silu cerpat uvnitr me samotneho. Ja sam si prece urcuji cim chci
byt, ceho chci dosahnout (samozrejme, na zaklade vzoru at uz prectenych nebo zazitych
zkusenosti). Nemela by to byt spolecnost, ktera bude rikat jaky mam byt, ale ja
samotny. I v tom je prece ma svoboda (i kdyz, i zde musi byt jiste hranice).
Jakmile bude ma vule cerpat podnety ze me sameho a nikoliv vne (pravda, i vnejsi
podnety muzou ovlivnit me samotneho a tim padem i mou vuli), pak sila a slabost takove vule
bude zalezet jak moc dany clovek 'veci' chce.
No comments:
Post a Comment