Nezdá se mi, že by to byla věda, možná tak vědecká obec, kterou řekněme všichni uznáváme, jako držitelku pravdu, ale vskutku to není ona vědecká obec sama o sobě, ale my, ti, kteří jsme ji propůjčili naši důvěru.
Tedy, společnost jako taková je držitelem pravdy a nikoliv nějaká osoba, či obec. Přesvědčím-li pár miliónů lidí že meloun je zelenina, tak bude meloun jednoduše zelenina. Pro ostatní to bude pořád ovoce, neřád.
Půjdu-li do amazonského pralesa a narazím-li na skupinu domorodých lidí a oni mě kupodivu příjmou mezi sebe (což by se určitě nestalo) tak to bude pěkné. Budu-li ale u ohně vyprávět, že ta bílá koule na obloze, pro naši moderní společnost přirozená družice země, není žádný bůh, napíchnou mě na rožeň a budu to já co se bude otáčet nad plápolajícím ohněm.
Taktéž, nemůžeme říci, že naše věda poskytuje pravdu, a "vědy" minulé ve formě mýtu a logu tuto pravdu neposkytují. Nemůžeme si nárokovat pravdu tím, že máme prostředky (rozuměj mikroskopy a dalekohledy a výzkumné laboratoře atd..) k tomu abychom pitvali věci do detailu. Tím bychom přece popírali celkový vývoj našich předků, kteří tyto možnosti neměli. Znamená to, tedy, že oni se mýlili a my máme pravdu?
Jak v čem, rozhodně můžeme konstatovat, že známe věci více do detailu, díky technologickému pokroku jsme schopni hledat božskou částici (Higgsův boson), nebo létat do vesmíru a objevovat další planety. To že se naši předci spoléhali na lidské smysly (zrak, sluch, hmat atd..) znamená potuď to, že jejich pravda se utvářela v prostoru rozumovém. Stejně jako filozofie, která si nemůže nárokovat měřitelný prostor.
Tudíž, věda jako takévá je krásná pomůcka, která nám poskytuje ověřitelné informace, ale jestli se daná věc vskutku stane pravdou, ve daném smyslu slova, kdy pravda je něco v co "věřím", záleží v poslední řádě na nás samotných.