Zivot, to neni jen prace a po praci televize..

Vzdy jsem se snazil (a doufam, ze to tak je porad) aby to, co v zivote delam, melo nejaky vyssi smysl (samozrejme, ze ten smysl si ukladam sam) a celkove hodnotu hodnou vysoke moralky. Platonovi cnosti a Aristotelova etika jsou zdroje odkud cerpam inspiraci. Tak stejne jako Patockuv negativni platonismus a Kohakuv vyklad etiky. Myslenkove badani Singera a Nozicka rozsiruji me obzory k nepoznani. Vzdy se ale zastavim na miste zvirete. Myslenkove neopodstatnene skutky, tezko obhajitelne pred moznou kritikou. Jakkoliv jsem se domnival, ze ma vule je neprekonatelna, neni tomu tak. Predpokladam, ze zmena podminek (svobodny, zenaty), meni take silu me vule. Problem ale neni vule sama o sobe, ale kde takova vule cerpa silu. U me to bylo vetsinou vne, tam nekde ve svete. To co se deje kolem me, ceho chci dosahnout (kvuli jinym) a jaky byt (tj. jak chci, aby me ostatni videli). Pravidla se ale meni a s tim se meni i clovek. Ja se bohuzel zatim k danym zmenam neadaptoval. Reseni se zda byti jednoduche na papire, ve skutecnosti je potreba trpelivosti a casu. Ma vule by mela silu cerpat uvnitr me samotneho. Ja sam si prece urcuji cim chci byt, ceho chci dosahnout (samozrejme, na zaklade vzoru at uz prectenych nebo zazitych zkusenosti). Nemela by to byt spolecnost, ktera bude rikat jaky mam byt, ale ja samotny. I v tom je prece ma svoboda (i kdyz, i zde musi byt jiste hranice). Jakmile bude ma vule cerpat podnety ze me sameho a nikoliv vne (pravda, i vnejsi podnety muzou ovlivnit me samotneho a tim padem i mou vuli), pak sila a slabost takove vule bude zalezet jak moc dany clovek 'veci' chce.

Svoboda a etika (politika)..

Pro me, jako naprosto prumerneho (a chovanim mnohdy podprumerneho) (mimochodem, co to je prumerny clovek?!), jsou temata tykajici se svobody a etiky, obsirne vzato, politiky, ty nejvice zajimave. Jina temata, jako co je pravda (Kripke?) a ostatni temata soucasne filozofie (a politologie) jsou mi o poznani vzdalena (stejne tak biologie, psychologie, fyzika a jine). (jedine, kde bych asi nasel zalibeni, tedy spise obdiv, je matematika, kterou, bohuzel, vubec nevladnu) Proc je mne etika blizka? Protoze v naproste vetsine zijou lide v uskupenich, kterym se rika spolecenstvi, jednoduse spolecnost. Ti v naproste vetsine prijimaji 'pravidla' dane spolecnosti. Vzhledem k tomu, ze podminky pro zivot se meni, musi se menit i pravidla. Troufam si tvrdit, ze kazdy clen urcite spolecnosti by mel byt schopen vysvetlit duvody sveho chovani. Premyslet o tom jak se chovat a proc se tak chovat, k tomu, domnivam se, je etika naprosto vhodny objekt zajmu. Proc svoboda? Ta prece patri (at uz ji clovek ma, ci o ni clovek bojuje) k zivotu kazdeho cloveka. At uz je clovek soucasti jakekoliv spolecnosti, nebo se sam toula vyprahlou pousti. Svoboda urcuje hranice nasi fantasie (a naopak). Tezko uveritelne, ale svoboda je protkana do (troufam si tvrdit) celeho naseho zivota. Nase chovani je aplikovana svoboda. Nechceme-li mit se svobodou co do cineni, nesmeli bychom cely zivot vubec neco delat a zde se vracime zpet ke svobode ("svobodne" se rozhodnout nic nedelat?). Neni divu, ze lide se svobodou zabyvali jiz od pocatku nasich veku (viz. Epos o Gilgamesovi) a uprimne receno, svobodou se budou zabyvat lide i davno po te co my uz tady nebudeme. Je to vcelku jednoduche, podminky pro zivot se neustale meni a domyslet dusledky naseho chovani je tudiz vzdy jine. Proto etika a svoboda. Proto politika, ktera by se (mimo jine) mela starat predevsim o tyto otazky. Proto Platon, Aristoteles, Kant, Nozick a dalsi. Protoze nas zivot neni jenom zit, bez premysleni, nybrz reflektovane.

Malo casu pro cely zivot..

Tak jak se posouva hranice delky zivota (a s ni umerne i cas, kdy ma clovek v nasi republice jit do duchodu) se meni i casove vytizeni cloveka v zapadni demokraticke spolecnosti. Moment, kdy ma clovek (teoreticky vzato clovek svobodny) pocit, ze jednoduse nevi co delat drive, tak aby vyzkousel vse co mu (svodobny) trh nabizi, prichazi velice, v porovnani s delkou zivota, velice brzy. Takovy clovek jeste nemuze vedet co by vlastne rad. (muzeme po patnactiletem cloveku chtit aby vedel co bude v zivote delat?! A na zaklade jakych kriterii se takovy clovek rozhoduje?). Jak tedy zaridit aby uz skoro dospely clovek vyuzil co nejvyce casu k tomu aby zjistil co je pro nej nejlepsi? (v minulosti to bylo, tedy rozhodovani, preci jenom o neco jednodussi. Proste nebyla moznost toho nejak moc rozhodnout. Za cloveka rozhodovali okolnosti a podminky do jakych se narodil). Otazka lezi i v soucasnosti. Muzeme rict, ze jsme v dnesni spolecnosti svobodni? Svobodnejsi nez staodavni Rekove, Frankove, ci severoamericti indiani? Takze, udelejme si v tom jasno. Dnes je clovek svobodny prave v tom, ze si 'dobrovolne' (rozhodne ne zcela dobrovolne, misto, rodinu a podminky si zadny clovek pri narozeni nevybira) urcuje kam se zrovna vrtne. Problem bych nevidel ani takv neprebernem mnozstvi moznosti jako v rozlisovaci schopnosti mladeho cloveka co je a co neni v dany moment pro nej, ci pro ni, nejlepsi. (muze tato rozhodovaci, byt ne zcela, tedy urcita podpurna role prenechana rodicum, ci by dospivajici clovek sam mel urcit smer zajmu? (snazim se zde vyvarovat jakehokoliv ovlivnovani, coz by v pripade vychovy rodicu prave nastalo). Ne zcela, ale jiste ma otazka miri k tomu, jak moc je moderni clovek svobodny ve svem rozhodovani. Ale to je na delsi zamysleni a rozhodne nam v tomto muze pomoci poohlednout se po dalsich nazorech lidi fundovanejsich nez ja sam.